Cestopisy

Dovolená podle Petra
Heslo: NOJÓ „NĚMCI"
..v Itálii u moře, v Rakousku Alpy a jezero (03.08.2008-08.08.2008 Ne-Pá)

..aneb bylo nás pět. ..já, můj chlap, jeho brácha s manželkou a samozřejmě ten nejdůležitější VW Transporter - T3...Dana, Petr, Matouš s Magdou a BlueStar;-) ..samej Jančura.
Plánovačem dovolené byl Petr. Magda s Matoušem obětovali BlueStara. A já, abych nebyla pozadu, napíšu cestopis jo?

NE
V neděli ráno jsme vyskočili v 6:00 z postýlek a ještě se zalepenýma očima rychlostně hópli do napakovanýho BlúStára vstříc světlým zítřkům. Vyrazili jsme na dovolenku v 7:00 a packy si radostně mnuli už v 18:00 v kempu. ..baj voko 700km.
Tedy od začátku. Jako hraniční přechod náš ostřílený vlk plánovač Petr vybral Dolní Dvořiště, na který jsme se dostali přes Třeboň a České Budějovice. Dál jsme pokračovali v Rakousku, kde jsme se napojili z E55 na dálnici na Linz, Salzburg, Villach, Udine a cílem naší cesty bylo Grado.
Do Rakouska bylo třeba koupit dálniční známku, ale tu už jsme měli od hraničního přechodu za 300,-Kč na 10 dnů. Další poplatek byl v Rakouském tunelu, kde nás i čekala hodinová fronta, kterou nám zpestřilo osazenstvo bílé VW T3 Caravela, stojící za námi, řítící se do Srbska. Doporučili nám příště dovolenou na Sicílii a vyzvedli tamní vynikající a levnou kávu. ..tož se máme na co těšit.
V Itálii jsme byli velice překvapeni automatem k placení dálnice, který jsme se snažili podplatit eúrovkou, ale pak nás zachránil Ital stojící ve frontě za námi, který přiběhl, zmáčkl tlačítko a vyjel lísteček (takže žádná dálniční známka, jen něco podobného jako v ČR při parkování). Lísteček nám byl proplacen při výjezdu z dálnice (7,2Euro).
Cestou jsme si pochvalovali, že nejezdí žádný kamiony a že ani v ČR jsme při raním startu nepotkali na silnicích skoro žádného živáčka. Pěkně to odsejpalo. Vyjet v neděli se nám vyplatilo. Dorazili jsme k cíli a bylo třeba najít kemp k ubytování. S tím nebyl žádný problém. V Gradu bylo spousty šipeček ukazující na různé kempy. Jedny jsme si vybrali a už jsme tam byli.
Tamní výpravčí nám dal vybrat místo ke spaní, pak dojel na kole, zapsal si nás do deníčku a dal nám leták s reklamou a cenama. ..jo a Magdě sebral pas. Poplatek vycházel průměrem 10,-Euro na osobu a noc, to bylo po přepočtu všeho (místo, auto, stan a počet lidí).
Kemp byl nádhernej. Všude borovice, pěkně ve stínu, pláž za plotem, cestičky vyasfaltovaný, umejvárky čistota sama s teplou vodou na sprchování za 20 centů, prodejna, restauračka a teplá voda na nádobí (zadarmo) včetně popelnic kam se podíváš, to zaobalené v úhledných ostrůvcích. Takže hurá na pláž.
Grado je známé svými lagunami a mělkou vodou. Nepřekvapilo nás, že bůhví až kde stáli lidičky pokolena ve vodě, ale co nás dostalo bylo v některých místech bahno. Vycachtali jsme se bahno nebahno a těšili se za pláž na druhé straně Grada, která byla naplánována na druhý den. Ještě dodám, že na pláži byla sprcha se studenou vodou. ..před sprchováním doporučuji psychickou přípravu, pak rychlé průběhy pod kapkami vody s modlitbou na rtu a vyzýváním pánaboho, páč nic tak studenýho jste dlouho necítili a je třeba počítat s tím, že v Gradu a v Alpách to ještě hódněkrát přijde.
Tento celý den jsme završili nákupem vína k pohlazení chuťových buněk a ukončili tancem kolem ohně, včetně údivu nad komárama. Večer totiž teprvá začíná. Na nákup jsem šla já s Peťou a Magdou. Maťo se jal stavěti přístřešek k BlúStárovi. Po návratu bylo postaveno a nahlášeno, že sousedi němci si fotili stavbu přístřesku z celty, hliníkových tyček vyztužených papírem, lan a kolíků. Naznali jsme nojóó němci, nechápou kreativitu Evropského Slovana, a pustili se do vaření na benzinovém vařiči. Maťo vytáhl krásný větry ošlehaný benzinový vařič, poskládal ho, naplnil ho benzínem a zapálil. V tomto okamžiku se jal tance s oslavnou písní: „Vodu, podejte mi vodu!". Přece jen byl ohýnek větší než bylo očekáváno, hořel celý vařič, hlavně zvenku. Němci odešli do ústraní směrem k umývárkám, v kempu bylo sucho, což nás trochu po jejich obdivu focením „překvapilo". (..Co bylo snad i znamením z hůry, že na stožáru osvětlení cestiček v kempu byl jen u našeho místa pověšený hasicí přístroj, jako kdyby tady znali pana Jančuru. Naštěstí se to zachránilo samo, vyhořelo to bez následků a mohli jsme vařit, hasicího přístroje nebylo třeba.
Navařili jsme, najedli se v autíčku u stolečku a začal boj s komáry. Jak jsme se rychle vzpamatovali a oblekli, tak i komáří útok ustoupil. Po 15 minutách bylo po všem. Zjistili jsme, že je třeba koupit smrduté kouřící tyčinkoidní šneky, které nás sice od komáru neuchrání, ale z většiny odrazí jejich nálety. ..no, tak dojíst, popít, umejt, vyčúrat a spát.

PO
Na druhý den byl naplánován výlet po Gradu.
Romantické ouzké uličky se sušícím se prádélkem a výklenky s Madonami, veselé povídající snědé italky s nákupními košíky, zpívající muž v kostele po rychlé hádce manželů nad zlobivými dětmi, okna roubená dřevěnými barevnými okenicemi, zdobené hlavy komínů mazlící se s holubicí na střeše pálených vln, ukrutně líbivá píseň rybích specialit, uhrančiví mrkající italové s medovými hlasy, slastná ta pravá zmrzlina ve všech barvách, chutích a vůních, lodě čerstvě zakotvené v přístavu křičící bojem ryb, rybářů a moře, vodní kanály čekající na gondoliéra, olistěné a oplodněné ruce olivovníků natahující se nad kolemjdoucí a hlavně to vynikající červené lahodné silné vínečko.
To vše, k tomu málo turistů, klid a mír, nás pozvalo na procházku, prostě pohltilo. Přišla krásná písečná pláž s chvilkou opalování, odpočinku a pohody. I houpání v pěně mořských vln nás neminulo. Příjemně unaveni jsme posvačili pizzu a šourali se do kempu.

ÚT
V úterý byl konec libůstkám a kempování, Alpy volají. Bylo třeba přejet z Grada pod Säuleck (pohoří Ankogelgruppe, oblast Kärnten, 3086m n. m.) v National Hohe Tauren. Rychle sbalit, zaplatit kemp, rozloučit se s Gradem a lagunami a už jedu nejen prstem po mapě. ..Udine, Villachy a odbočit u Spittal an der Drau na Lienz a pak po cestě v Obervellach a před Mallnitzem doprava na parkoviště Konradhütte (1620m n. m.) pod Dösner See. Tady šup plnou polní na záda (jídlo, oblečení, spacáky a hygienu) a mazat nahoru k chatě (2281m n. m., 3:00hod.). Na místě jsme zjistili, že chata patří OEAV sekce Graz, je otevřená od června do půlky října (další přístup je z Mallnitz 1900m n. m., 4:00hod.).
Na chatě jsme vyhráli ubytování ve společný ložnici, stálo 20,-Euro. Voda nepřekvapivě studená. Teplou bylo možno navštívit pouze ve sprše za několik Euro (už si nepamatujem za kolik, ale dost nás ta cena svou hodnotou zarazila). Že si z nás dělali šprťouchlata, že máme velký bágly? A že se divili, že nebudeme nic jíst? ..to nebudu rozmazávat. Nojo, němci, voškliví pívo, drahý kafe rozpustný.. Pobavilo nás to všechno a tak si Matouš přivázal Lovečák do pasu a šel lovit medvědy. ..ne, to už jsme je netrápili. Nikdo nebyl sto pochopit naše nadstandardní vybavení, chata byla totiž po zuby ozbrojena veškerou moderní technikou a nejen tím. A my jsme nedokázali odhadnout naši fyzičku a počítali i se spaním venku. Proto to vše a tak jak to bylo. Příště půjdeme i se stanem, ať máme pokoj.
Vyrazili jsme ven uvařit večeři, tentokrát na plynovém vařiči a proložili to neúnavně nenasytným čerstvým vzduchem. Tím jsme zakončili den a hajdy do snů.
V noci nás vzbudili na pokoji bujaří němci, kteří svou patnáctiminutovou šou ukončili prděním a hlasitým smíchem i přes radostné kamenování posluchačů v prvních minutách představení. ..nojóó němci.

ST
Ani ráno nás nenechala v klidu spát přetopená ložnice a tak jsme se postupným převalováním dopracovali až do 6:00, kdy jsme si dali budíček.
Plni adrenalinu jsme vystartovali z chaty na plánovanou procházku na Säuleck (3086m n.m. 3:00hod.). Hned za první zatáčkou jsme posnídali, pokochali se pohledem na blankytnou oblohou zbarvené jezero a s úsměvem vyrazili na vrchol. Byli jsme trochu udiveni z toho, že nikdo za náma nejde, protože skoro všichni vstávali s námi. I bujaří němci se chystali, brali si helmy. ..tipovali jsme je na feraty, prvně i na lezení, ale na to měli malý baťůžky (no, ale už jsme jednou s baťohama neuspěli, tak bůh ví).
V sedle pod vrcholem (skoro 3000m n. m.) jsme byli v 11:30, kde jsme i spokojeně poobědvali. Sedlem se táhla stoupající oblačnost, takže výhled nic moc. Tady jsme potkali všechny tůůristy, co vyrazili současně s náma. Všichni ráno vyrazili z druhé strany tou jednodušší trasou a tou samou se i vraceli. ..i němci. Noojóó, němci. Pak už zbýval jenom vrchol a cesta zpět.
Při zpáteční cestě jsme se rozhodli, že až dojdeme na chatu, tak si sbalíme věci a půjdeme dolů k autu. Netoužili jsme po dalším večerním představení.
Tento den jsme dolů sešli, postavili tábor, navečeřeli se a začalo pršet. Všechno bylo jako vypočítaný a byl čas jít spát. Popovídali jsme u piva a zalehli. Pršelo celou noc. Leželi jsme u řeky, která si příjemně hučela svou písničku, tak nás déšť ze spánku nerušil.

ČT
Ve čtvrteční ráno vylezlo na chvíli sluníčko. Nechalo nás usušit si věci, posnídat a déšť nás vyhnal na cestu.
Protože jsme měli naplánované Alpy na dva dny a dvoudenní plán jsme zvládli za den jeden, bylo třeba vybrat nový cíl cesty. Všichni jsme přikývli na jezero, kde bychom se mohli i vykoupat, omýt se a porelaxovat.
Našli jsme jedno, takové akorátní hned ve vedlejší dolině. Sjeli jsme dolů do Obervellach a dali se směrem na Lienz. Hned v Kleindorfu jsme odbočili na Innerfragant. V cíli jsme byli velice překvapeni, mile i nemile. Jezero bylo spíš jezírko a bylo oplocené, pravděpodobně zdroj vody. Hned vedle bylo veliké parkoviště, vodopádek a lanovka jako na Petřín, ale v tunelu (Molltaler gletscherbahn 1287m n. m.) ..nojó němci, která vedla s navazující kabinkovkou z 2234m n.m. až do 3000m n. m., kde se dalo sjezdovat. ..možná dobrý nápad na zimní výlet?
Nezbylo nám nic jiného, než hledat další jezero. Vybrali jsme po cestě, jezero Möll (necelých 800m n. m.). Sjeli jsme dolů do Kleindorfu a opět odbočili doprava na Lienz. Cesta byla rychlá.
Zaparkovali jsme až skoro u Rakowitzenu, kde byla i pěkná zatravněná pláž. Bylo krásné slunné počasí, čas na koupání a piknik. Nastěhovali jsme se se vším, co bylo třeba na pláž, pod břízku. Voda byla samozřejmě ledová jako čert, ale schránky chtěly osvěžit a omýt, tak jsme se obětovali. Hned po koupání jsme uvařili oběd a přišla zasloužená relaxace, literatura, válení, opalování, vínečko, debata o tom, jak je všude v horách krásně (nojó němci, ty se maj) a i o tom, že je třeba najít místo na spaní.
Když už se všichni kromě nás z pláže vytratili, tak Magda s Matoušem vyšli obhlídnout terén. Najednou, kde se vzal tu se vzal, kouzelný dědeček stál před námi a že ta pláž je jeho a ať si tam přenocujeme, že tam budeme v bezpečí. ..nojó němci. Sejmul hříchy všech němců, zajásali jsme.
Hned jsme se přestěhovali na zápraží dřevěného domečku na pláži, uvařili si večeři, popili rakouského vínečka na molu jezera, poslechli si klid přicházející noci, postavili stan a šli spát.

PÁ
Poslední den nás probudila šílená bouřka. Ze stanu nás vyhnalo uvědomění si hučících stožárů vysokého napětí nad námi, až šla husí kůže po těle. Skočili jsme s Peťou na zápraží domečku. Blesky a hromy mlátili všude okolo v horách. Do toho slejvák a vítr, který ohýbal tyčky tropika až k zemi. Čučeli jsme na to všechno jako čerstvě vyvoraný řepy a v hlavách si přehrávali katastrofické scénáře padajících drátů a ohořelých těl. Hned po rozkoukání jsme posbírali všude v okolí válející se plavky a ručníky, které se předchozí večer spokojeně tetelily na šňůrách k uschnutí. Peťa se vyslekl do nahata ke složení stanu. Prej stará dobrá finta, páč co potom s dalším mokrým voblečením. ..tak jsem se v tom šoku trochu pokochala a zasmála tanci mezi ledovými kapkami deště. Našla jsem jeden suchý ručník v koutě zápražíčka a pomohla se šušením.Rychle jsme se zabalili, probudili Magdu s Matoušem v Blústárovi, naflákali všechno do auta a vyrazili zpět na dálnici.
Vymysleli jsme, že se ještě podíváme do Hallstatu, takže odbočit z dálnice Golling an der Salzach. U Hallstatu jsme zaparkovali bez poplatku až skoro u Obertran, kde byla pláž se sprchou. Tady nepršelo. Udělali jsme si kávičku, pojedli, chvilku jsme koukali jestli nevyplave Lochneska a zase nás vyhnal déšť. Z Hallstatu jsme toho moc neviděli, ale pro příště víme, že tady je dobré místečko pro strávení volného času a dobrý výchozí bod k prohlídce okolí.
Pokračovali jsme dál na východ přes Bad Mitterndorf, kde jsme u větší křižovatky navštívili tamní restauraci (přes křižovatku vlevo). Jídlo bylo vynikající a přecpali jsme si pupenda až běda oběda. Stálo nás to za všechny čtyři včetně pití 50,- Euro (na český 300,-Kč na osobu). Cena byla stejná jako u nás v lepší restauraci a to i kvalitou a množstvím jídla, obsluhou a prostředím odpovídalo. ..nóójo němci.
S plnými bříšky a spokojení jsme vyrazili k domovu (Liezen, Linz). Ještě jsme nakoupili v Českých Budějovicích. V Horní Cerekvi jsme byli až za tmy.


Na závěr bych napsala, že se nám to všem moc líbilo. Bodejť, když jsem kvůli tomu napsala svůj první cestopis. ..a hlavně taky proto, že se o plán cesty postaral Petr, který jezdí už pár let s kamarády do Alp a má to všecko už dávno vomrknutý. A s Magdou a Matoušem jsme moc rádi, že Petr myslel i na nás a že nám vybral takovou pěknou a „lehkou" trasu v Alpách, kterou jsme zvládli i my nechodiči.
Proč jsme to naplánovali zrovna takhle? Protože jsme si našli na internetu počasí v Alpách a bylo to jasný. Déšť nás poslal prvně do Grada a pak nás pustil na chvilku do Alp. Bude-li příště počasím určená stejná možnost kombinace hor a moře, tak se nebudeme bránit, protože jsme se plaváním a procházkou v Gradu krásně rozhejbali.

Počato 18.08.2008

PS: Kdo neznáš Jančurovskou mentalitu nediv se výkřiku „Nojóó němci", který pro Tebe nemá žádnou souvislost. Žádnou souvislost s čímkoliv a ani náhodnou podobnost s tamtímoným. Jde jen o údiv někdy až obdiv nad germány, který vznikl při opravování vozů VW Transporter T3 BlueStar a Caravela, kterejch to vlastníky jsou Jančurovci.
Jančurovci, známý to rod Česko-polsko-slovenský, který vzešel z dílny v Horní Cerekvi slovutným třeskem po srážce Pelhřimovských Poutníků. ..nechť slouží jejich zdraví a slávě.

Domyšleno 30.12.2008
Dana

 

číst dále...

Různobarevné domečky zasazené ve svahu nad zálivem, mezi nimiž se klikatí křivolaké uzoučké uličky s nekonečnými schody,schůdky a schůdečky, působí z dálky tak trochu jako hračkové - Parga.  Když pak ovšem odložíte po únavné cestě kufry ve svém apartmánu,  popadnete plavky a vydáte se poprve k moři, máte pocit, že se v těch uličkách nejspíš nadobro ztratíte a nikdy již nenajdete cestu zpět.  Po nějakém čase tápání a bloudění, kdy vám občas přehradí cestu šňůra s prádlem, nebo dojdete k někomu na dvorek, slušně pozdravíte a opět vycouváte, ovšem velmi brzy pochopíte logiku celého toho pestrého labyrintu. A začnete záměrně vyhledávat nové zkratky a malebná zákoutí. 

Terén městečka, které bylo vystavěno ve velmi příkrém svahu, sice není pro chůzi příliš pohodlný, ale když pozorujete místní čiperné stařenky kterak svižně cupitají s taškami plnými nákupu po příkrých schodištích a trochu od nich jejich způsob chůze odkoukáte, brzy sami běháte po Parze, jako kamzíci.

V níže položené části městečka  a kolem přístaviště začíná zóna určená hlavně pro turisty.  Je zde nespočet krámků se suvenýry a taverniček,tak jak to jistě každý zná i z jiných lokalit v Řecku. Ohromnou výhodou však je, že alespoň nábřeží  je v podstatě vyhrazeno pro pěší. Jen občas tu pomaloučku projede auto pro zásobování, nebo motorka. Můžete tedy bez obav nechat volnost svým nejmenším, zatímco sami budete sedět třeba v taverně a kochát se výhledem na třpytícíse moře, na přístaviště a na zelené ostrůvky z nichž se tyčí k nebi ohromné cypřiše.  Jako všude v Řecku i zde je zvykem, že děti chodí spát stejně, jako dospělí až kolem půlnoci. Takže ječící a pobíhající banda capartů místních i turistických patří neoddělitelně k večerní atmosféře městečka. Malí uličníci se tu baví hlavně lovem koček  mezi balvany podél nábřeží (nikoli ovšem za účelem ubližování, jen se je snaží nakrmit) a šplháním po obrovské kotvě u mola, kde se na vlnkách houpají zakotvené výletní lodě. Kdo by zde ovšem hledal nějaký bujarý noční život v klubech a na diskotékách, bude patrně zklamán. Z taveren se hluboko do noci line spolu s vůněmi řeckých specialit, většinou jen tradiční Řecká hudba. 

 

Benátská pevnost: 

Je v podstatě součástí městečka, jehož je neodmyslitelnou dominantou. Velmi příjemná skutečnost je, že vstup do pevnosti je zcela zdarma a tak není problém, prozkoumávat rozsáhlý komplex opakovaně a kdykoli budete mít náladu na trochu romantiky. Zvuková kulisa krákajících všudepřítomných vran, pak celý dojem ještě dramaticky umocňuje.

 

 

Velmi nás potěžilo, že již cestou z letiště, jsme se od našeho průvodce dozvěděli mnoho zajímavého z historie Pevnosti i celé Pargy. Kupříkladu, že v antických dobách se městečko Parga nazývalo Torini a původně stálo na východ od nynějšího města. Podle místní legendy se traduje, že jednoho dne zmizela z města cenná ikona uctívané Panny Marie,kterou později našel pastýř ovcí na skále, kde dnes stojí benátský hrad. Paržané tuto událost považovali za znamení, na jehož základě město přestěhovali.A patrně dobře udělali, protože pozdější záznamy hovoří o městě Torini,které se propadlo a navěky ztratilo - patrně v důsledku zemětřesení.

Po dobu nadvlády Benátčanů, kteří vládli tehdy všem Jónským ostrovům, však Parga třikrát padla i do turecké nadvlády. V tomto období byl dokonce tureckým pirátem Barbarossem zcela zničen původní hrad. I přes tureckou invazi však Benátčané opět nabyli vlády a hrad znovu postavili. Síla Benátčanů začala ochabovat v roce 1791. Tenkrát projevil o Pargu zájem i sám císař Napoleon. Po porážce Francouzů u Trafalgaru, však převzala kontrolu nad Pargou Anglie a přibližně ve stejné době se o toto území začal zajímat i Ali Pasha, který chtěl obsadit celou severní část Řecka. Po všech dohadech nakonec Britové Řeky, kteří očekávali ochranu, zradili a Pargu Alimu Pashovi prodali za 150 000 zlatých. Stalo se tak na základě smlouvy, podle níž se Ali Pasha zříká nároků vlády na všech Jónských ostrovech. Obyvatelé Pargy pak, před vidinou života pod tureckou nadvládou, zvolili raději život v exilu na sousedních ostrovech Korfu a Paxosu. Parga byla sice opět osvobozená již za doby balkánské války, avšak Turci zde zůstali až do roku 1924, kdy nastala vzájemná výměna obyvatel mezi Řeckem a Tureckem. V roce 1930, pak byly městu Parga navráceny originální ikony, které občané odvezli při svém stěhování na ostrov Korfu. Tato poslední kapitola bouřlivé historie Pargy bývá oslavována každoročně 15. srpna, v den oslav Panny Marie

....Tolik tedy historie. A nyní se pojďme vykoupat!

 

Pláže:

Pohodlně v dosahu z centra městečka, jsou na výběr hned pláže 3.

Valtos  je obrovská písčitá pláž se spoustou slunečníků a lehátek k pronajmutí, kterou odděluje od samotného městečka jen "pár" schodů. Ba ne, není to tak strašné, jak se zdá na první pohled. Stačí z nábřeží kteroukoli uličkou zamířit směr Hrad (který je odevšad viditelnou dominantou)a hned vedle vchodu do Hradu se pohodlnou betonovou pěšinou spustíte na druhou stranu kopce.  Cestou minete tavereny s nádherným výhledem z výšky na Valtos a na moře. Kolem samotného Valtosu je pak ještě několik plážových taveren, kde se můžete naobědvat i zaplavat ve volně přístupém sladkovodním bazénu (pokud vás omrzí moře). Nějaký obchod s potravinami, jsme zde však hledali marně. Poslední možnost nákupu levnějšího proviantu je tedy minimarket nahoře v uličce vedoucí od Hradu po hřebeni kopce. Pitnou vodu pak je možné natočit si z kohoutku, který trčí ze zídky u pláže.

 

Krioneri  je středně veliká městská pláž pod pobřežní promenádou. Jsou zde slunečníky a příjemný písčito-oblázkový vstup do vody. Kupodivu (snad kvůli té promenádě)  je dost málo navštěvovaná.

 

Piso Krioneri...  Malá útulná plážička, na kterou se snadno dostanete z městské pláže, když obejdete zadní uličkou malý zelený poloostrůvek s cypřišemi. Sem jsme chodili nejraději.  Je zde všechno - oblázky i písek, skály na lezení pro děti i lehátka se slunečníky pro starší a pokročilé a navíc, díky poloze i nejtepléjší voda v okolí (dost v rozporu s názvem Krioneri= studená voda). A to je asi ten hlavní důvod, proč ani mimo sezonu jsme zde nenašli příliš soukromí.

 

 

Výlety:

Možností se nabízí hned několik. Půldenní nenáročný výlet lodí lze podniknout na nedaleké ostrůvky Paxos  a Antipaxos.Lodě zastavují na chvíli u modrých jeskyní,  kde si můžete příjemně zaplavat a pak v přístavu městačka Paxos,  které působí mile ospalým dojmem. Zde si můžete nakoupit stejné suvenýry, jako v Parze, za daleko nižší ceny...Absolvovali jsme tento výlet,  hlavně kvůli vnukovi a byli bychom i sami velmi spokojeni, nebýt hudby která se velmi hlasitě linula z amplionů po celou dobu plavby. Cestou na ostrovy to byla alespoň tradiční řecká muzika, ale cestou zpět kapitán poněkud přitvrdil a jeho zběsilé tuc tuc tuc, nám pak znělo v uších ještě dlouho do večera.Přímo z Pargy rovněž vyplouvají menší lodě, kterými se lze dopravit k okolním plážím, kupříkladu na Lichnos. Turistickým vláčkem  se rovněž můžete nechat zavézt na Ali Pashův hrad...Ani Lichnos, ani AliPashu, jsme však tentokrát neabsolvovali...rádi jsme si nechali něco na příště.

Chtěli jsme se podívat po vzdálenějším okolí a trochu nemile nás překvapilo, že zapůjčení automobilu je o mnoho dražší, než jsme byli zvyklí z Kréty, kam jezdíme ve stejném období babího léta nejraději. Vzhledem k rodinnému rozpočtu, jsme si tedy půjčili auto pouze na 1 den.

Abychom stihli projet co nejvíce památek, vstali jsme v neděli velmi brzy ráno (ještě za tmy) a vyrazili směr Necromanteion.  Vybrali jsme si pro náš výlet, snad nejchladnější den celého pobytu. Navíc v noci se nad Pargou přehnalo několi bouřek a na moři se vzdouvaly pěkné vlnky. Tedy počasí ideální nikoli na koupání, ale spíše jen na koukání.

Vesnička Mesopotámos  která leží pod Necromanteionem, nás přivítala mnohohlasými zpěvy nedělní ranní bohoslužby, jež se nesly nad krajinou z místního kostelíka.  Díky tomu, že jsme si přivstali, byli jsme se v celém areálu (po té co nám správce odemknul)zcela sami. Takže do sbírky dojmů nám přibyl tento nový, silný a nezapomenutelný. 

 

 

Dále jsme pokračovali směr Lefkáda. Chtěli jsme se původně podívat na stará známá místa, kde jsme trávili dovolenou v r.2003. Ale po té, co jsme přejeli přes můstek na ostrov, se počasí opět pokazilo. Slunce sice občas svítilo mezi mraky, ale foukal ledový vítr, takže jsme s politováním upustili od původního záměru návštěvy nádherných Lefkádských pláží Egremni,Porto Katsiki,Milos...a vrátili se zpět na pevninu....Nu což, snad jindy! Chvíli jsme pak počíhali na letišti Aktion, zda neuvidíme přistávat nějaké letadlo. Zajímalo nás, zda tu skutečně letadla nalétávají tak nízko nad vodou, jak jsme viděli při přistávání. Ale nedočkali jsme se.

Pokračovali jme tedy dále a to do Nikopoli (asi 6km. na sever od Prevezy). Jedná se o zříceninu města z doby válek Antonia s Brutem z r.42 před Kristem.Velmi rozsáhlý komplex vykopávek jsme však příliš nestačili prozkoumat, protože se k ledovému větru přidal prudký déšť. Bohužel jsem navíc doplatila na svou zapomětlivost a skončila toho dne s focením. Nenabila jsem si totiž předešlého dne baterie do fotoaparátu. Ještě štěstí, že manžel nechal nabít aspoň kameru. Celí promočení a prokřehlí jsme tedy naskákali do auta a pokračovali po vedlejší silnici dále na sever. Manžela zaujala archeologická značka na mapě...Kassopi. Nikdy jsme o tomto místě neslyšeli, ani nečetli. Netušili jsme tedy naprosto,zda najdeme jen hromádku nějakého kamení, nebo něco zajímavějšího.Cesta na Kassopi se brzy stočila do kopců a před námi se mezi stromy začal objevovat výhled na slavný monument Zalogo. Památník ženám,které než by se nechali odvézt do otroctví,zvolily skok ze skály i se svými dětmi

...Ačkoli pršet opět přestalo, krajina kolem čím dál více připomínala krajinu v Krkonoších a cesta se klikatila stále výše a výše. Až v jedné z nespočetných zatáček se objevilo miniparkoviště se směrovkami k vykopávkám. Tamodtud již zbývalo jen asi 300 metrů chůze lesní cestou vonící po houbách. Následovalo krátké stoupání, brána....A pohled, který se z ničeho nic před námi otevřel, nám doslova vyrazil dech. Na náhorní planině se rozkládal obrovský komplex staveb z doby (pokud si dobře pamatuji, tak cca 400 př.n.l.)... Divadlo, tržnice, domy, schodiště, zbytky sloupoví a dlážděné ulice....A navíc ten výhled do kraje! Teď jsem si teprve začala doopravdy rvát vlasy a sypat popel na hlavu. Nemohla jsem fotografovat! :o) Jako na dlani (nebo spíše na mapě), se hluboko pod námi rozkládala Preveza a Aktion a dále v mlžném oparu se rýsovala Lefkáda...Vše navíc po dešti umyté a prozářené sluncem...Žít tak zde před těmi dvěma a půl tisíci léty...sedávat na kamenných lavicích před tržnicí... chodit do divadla...Ach jo! Pěkně si to dovedli ti staří Řekové zařídit!...Snad 2 hodiny, jsme vychutnávali atmosféru tohoto úchvatného místa a nepřišla sem ani noha. I náš vnuk Franta se tu evidentně cítil, jako doma. Hupkal si jako kůzle po tisíciletých kamenech a když jsme se pak začali sbírat k odchodu, nemohli jsme ho tamodtud dostat.Ale bohužel všecko pěkné musí jednou skončit....Při návratu jsme zjistili, že vlastně máme ještě nějaký ten čas do setmění a tak jsme profrčeli kolem Pargy dál na sever až do Igoumenitsi, ale ani obrovské trajekty v přístavu ba dokonce, ani vojenský křižník neudělal na Frantu,ve srovnání s Kassopi, pražádný dojem.

 

No ovšem, předsevzala jsem si vytvořit cestopis. Ale vlastně jsme už po tomto výletu ani nikam necestovali. Užívali jsme si babího léta, užívali jsme si Pargy. Slunce a moře....Pláže a mušličky...A kamínky!...Kterýpak z nich je ten nejkrásnější z celé Pargy? Který si odvezu domů?..A Fíkusy a Oleandry a Muškáty a granátová jablka...A připálený nos..A staříci posedávající před kavarničkami..pejskové a kočičky... Minimárkety i obchůdky s cetkami...A honem sehnat nějaké dárky...Třeba tento vyšívaný ubrus, korálky, halvu, nebo že by hrnek s obrázkem?...A ty vůně, které se mísí a omamují...Vůně moře i girosu, pečených ryb a růží...A úsměv Řeka s obrovským knírem, který vás láká do své taverny na zaručeně nejlepší souvlaki...A večerní Ouzo...A...No prostě bylo to krásné a bylo toho dost!

 

Lucka

číst dále...

Navzdory všem chmurným a deštivým předpovědím, které se nám podařilo před odletem po internetu vyhledat, přivítala nás Kréta již na letišti v Chanje šmolkově modrou oblohou a klidným mořem. K naší převeliké radosti, však nebylo ukázkové počasí výsadou severního pobřeží. Ani v horách při přejezdu na Jih jsme nezaznamenali ni mráčku. A co nás překvapilo snad nejvíc. V Plakiasu se nepohnul ani lísteček !!!

 

Ze soutěsky nečouhal a nestrašil žádný mrak, ze kterého by fičelo! Takže jsme konečně mohli i zde plnými doušky nasát a vychutnat horkou vůni dobromyslu, růží a thymiánu smísenou se všudepřítomnou vůní živých koz i jejich kolegyň na grilu. První i druhý den po příletu jsme tedy programově lenošili (co kdyby si to to počasí rozmyslelo). Užívali si slunce i šnorchlování na pláži Damnoni, na kterou je to z Plakias asi 45minut velmi pozvolné chůze.(voda 25-vzduch25)Paráda!

V pondělí jsme pak s kamarády, se kterými jsme přiletěli vypůjčili napůl autíčko a vyrazili směr Chanja, kde jsme chtěli hlavně do Tržnice pro levné zásoby oliv,sýrů,vína a tak vůbec hlavně zase čichat ty vůůůně.(je to škoda, že doposavad nikdo nevynalezl žádný přístroj který by dovedl vůně zaznamenávat, to by byla Bomba!) Cestou jsme chtěli zajet na pohřebiště v Armeni, nějak nám nedošlo, že v pondělí se nepremává.

Kamarádi, kteří byli na Krétě po prve chtěli ale nejdříve projít staré město Chanju  .

Tu spleť nádherných pitoreskních uliček, kde se všude, kde se jen trochu dá, stojí prostřené stolky taverniček, které vybízejí k posezení a k popíjení a k pojídání mořských potvor.  No a my jsme pochopitelně neodolali a poseděli a popili a pojedli a tak se stalo, že do Tržnice (Aghory), jsme nakonec dorazili, když už se stánky pomalu zavírali.

Cestou domů na Jih jsme se ale ještě zastavili v obci Vríses. Dočetli jsme se totiž, že se tu vyrábí keramické nádoby na úúúžasný ovčí jogurty. A jednu takovou jsme si koupili (tedy i s obsahem 1,5kg). Pak jsme se ještě vykoupali nedaleko Rethymnonu a večer dorazili do Plakiasu.

Druhý den jsme zamířili pro změnu na východ, směr

Spíli,  Agia Galini,  (Řecky znamená Svatá pohoda)Festos,  Agia Triáda,  Matala. 

Po takovém maratonu jsme si pak dali další den troch oraz na městské pláži, která mimochodem taky vůbec není marná.

To ví na Krétě každá hloupá  husa.

Další den jsme pak tentokrát sami s manželem vyrazili zase autíčkem a to přes Myrhios a Selii. Po nádherné vyhlídkové cestě.

No a Frango Kástello. Jedna z nejpříjemnějších a nejútulnějších plážiček přímo pod Benátskou pevností...  Jen tak mimochodem. Prý se zde každým rokem kolem 17.5. zjevuje armáda poražených Řeckých odbojářů, kteří v r.1828 bránili pevnost proti 100násobné přesile Turků.... Psali v jednom průvodci, že ten zástup jezdců na koních a tmavých postav, který se tu objevuje krátce před západem slunce, je snad nějaký druh faty morgány...Mno...ale kdo ví???

A jedeme dál, přes další bílé a modré vesničky na Choru Sfakion... 

Vyfotit město a hurá do serpentýn.

Jak tu může jezdit několikrát denně autobus nechápu, nerozumím...then katalavéno?!?

A nyní teprve, se konečně začíná opožděně vyplňovat předpověď počasí. V horách vjíždíme nečekaně do průtrže mračen a do Vríses pro novou dávku jogurtu sjíždíme krokem. Pak přes Rehymnon po staré známé cestě zpět do Plakiasu. Zde po dešti stále ještě ani památky

Tak nás další den napadlo, že sice najezdíme stovky kilometrů, ale klášter ani pláž v Preveli, což je v podstatě od Plakiasu coby kamenem dohodil a zbytek dojel autem, stále zanedbáváme. Nuže tedy Preveli! A už se zase šplháme horskou cestou vzhůru ke klášteru a už zase zavírám oči (nejsem řidič, tak si to můžu dovolit), abych neviděla ty hlubiny ze kterých se tají dech a těším se až to uvidím v televizi.... Uměli si ale ti mniši vybrat pěkné místečko na bydlení. Jen to ježdění na nákupy jim moc nezávidím.

 

Takže výšky bychom měli za sebou a teď kudy na pláž?

Na mapě to vypadá, jako pohodlná poměrně rovná cesta od mostu u dolního neobydleného kláštera podél potoka (pardon! Megalo Potámosu). Vjíždíme tedy na cestu kterou z kraje stráží pes v boudě. Chvíli se zdá, že vše probíhá hladce a v souladu s mapou.

Ale co to? Proč jedeme zase nahoru...ProKristaPána! Já přeci chtěla na pláž! Copak je ta pláž na kopci??? Ale vycouvat již nelze a tak znovu zatáčky a do kopce a z kopce a do leva a do prava. Víte jak se Řecky řekne zatáčka dolů?

Kata strofí! Konečně jsme zase dole ale nikoli na Preveli, ale těsně vedle. 10 minut přelézání přes pár šutrů je už hračka.  Cestou si ovšem stále opakuji jednu ze tří Řeckých frází, které jsem se naučila...Konečně nadešla ta správná chvíle pro její použití...No a na Preveli pak jdu v prvé řadě ke stánku, kde se prodávají lístky na loď do Plakiasu a táži se : „Pja óra févji to plío ja Plakias, parakaló?". Hurá loďka odplouvá cca za 4 hoďky, což je akurát na koupání i průzkumnou cestu do „pravěku" podél té velké řeky.

Dojem jen trochu kazí turisté na šlapadlech, které lze zahlídnout mezi kmeny palem. 

Takže po 4 hodinkách slunění a šplouchání na jedné z nejkrásnějších pláží (bohužel na můj vkus trochu moc lidí) jsem se zbaběle trhla od zbytku výpravy a ujíždím na malém člunu pro cca 25 lidí směrem k Plakiasu. Zpočátku jsem si myslela, že udělám pár pěkných snímků pobřeží, ale po té co mě na strategickém místě na přídi ohodí první vlna. Putuje fotoaparát do tašky a pak už se jen držím zábradlí a „vysedávám" vlny, jako na splašené kobyle. Když vystupuji v přístavu, jsou jedinou suchou součástí mého oděvu plavky v tašce.

Z otevřeného moře jsem rovněž poprve zahlédla černé mraky nad horami a to mě poněkud zneklidnilo

Další den jsme opět na městské pláži. Počasí se trochu zhoršilo, pofukuje větřík nad horami jsou mraky, ale nad pláží stále svítí slunce a je teplo, ačkoli moře je poněkud neklidné. Večer odlétají kamarádi do Prahy a já sama sobě závidím, když jim s mužem máváme u autobusu a odcházíme do taverny na véču.

Ráno je vše jinak. Vlastně už v noci začíná foukat silný vítr z hor. Říkáme si s mužem-žádná katastrofa-konečně jsme v tom správném Plakiasu bez přetvářky.

Tentokrát vyrážíme na Elafonízi (Prý je to ta vůbec nejkrásnější pláž na Krétě a my ji ještě neviděli)Počasí je trochu větrné, ale je stále velmi příjemně.

Cestou na sever se stavujeme na Mínojském pohřebišti v Arméni. 

Nahoře tedy projedeme kolem Agia Mariny. Zavzpomínáme na naši první Krétu a pokračujeme dále na západ. Na dálnici míjíme první odbočku na Elafonisi. Prý nevadí. Ta druhá cesta je určitě hezčí, praví muž...Projíždíme tedy Kissamos, Platanos a ocitáme se opět na samejch kato strofí a ano strofí. Na štěstí je kolem silnice sem tam i nějaké oplocení.

Manžel vysloví domněnku, že snad kvůli tomu, aby prý ty kozy nespadly ze silnice. 

Takže nahoru a dolů (nedívat se!) a doleva a doprava a nahorudoleva a doludoprava a před námi cedule Elafonisi 56km. No těpic! A v předu nad mořem černý mrak z něhož nekouká kromě blesků vůbec nic pěkného. Ke slavné pláži se blížíme v pěkné průtrži. 

Než však vyhlídneme místo na parkování, jsou mraky fuč. Avšak davy turistů nikoli...Jo jo krásná fotogenická pláž. Jen kdyby tu nebylo tak mokro...No jo no, tak honem vykoupat, dokud svítí slunce a šup na zpáteční cestu ať se nevracíme potmě...

V cestě tu ještě stojí klášter Hrissoskalítissass.  A ten fakt za to stojí!

 

 

Takhle nějak asi vypadá Brána nebeská! 

 

 

Svatý Petr potřebuje vyměnit monitor. Možná si objednal plazmu. 

 

No a teď už opravdu domů, budu muset ty zatáčky přežít po druhé, když jsem na pláži žádnou plio, která by mě zavezla domů, nepotkala...Po pár kilometrech přijíždíme k rozcestí. Doleva je ukazatel Chanja 75Km. Doprava snad jen 54! Takže zkusíme tu druhou cestu? Trnu, že by mohla být ještě horší.....Ale není! Je krásná a široká vejdou se na ni dokonce i dvě auta vedle sebe a vede soutěskou a tunýlkem a jsme v Chanje cobydup. A v Plakiasu dávno před setměním.

Druhý den se konečně naplňují všechny chmurné předpovědi.Venku leje jako z konve a fičí ledový vítr. Kamarádi asi odletěli včas... Sedíme v pokoji a snažíme se vyladit na telce zprávy o počasí.....nic hezkého nás podle nich už nečeká. Na záběrech z Chanji vidíme chodit po ulici lidi v zimním oblečení s chlupatými límci.... Ách jo! Večer uleháme smířeni s tím, že zbytek dovolené prožijeme v taverně, nebo v posteli.

Ráno nás ale čeká další překvápko. Mraky zcela v rozporu se všemi předpověďmi kamsi odtáhli. Nebe je šmolkové, moře klidné jako ovečka a jen vzduch je poněkud chladnější.

Nuže tedy vzhůru na další cesty. Na Krétě jsme již po třetí a stále jsme ještě nenavštívili Iraklion. Severní pobřeží kolem hlavního města, je na první pohled zcela odlišné od Jihu.  Ne že by nebylo krásné, ale je zde znát daleko více přicházející stavební boom.

Knossos má pochopitelně toto období již dávno za sebou. Ani sama nevím, jak se mi podařilo v té tlačenici mezi turisty nafotit takto poměrně čistě jen architekturu. 

No a již je tu poslední den pobytu v Plakiasu. Moře je nádherné a tak se snažíme dohnat zanedbané slunění na pláži Damnoni. Večer nás pak autobus převáží na trajekt na němž trávíme noc v pohodlných křeslech.

Ráno po připlutí do Pírea je 3 hoďky zastávka na Akropoli  , pak nás Leoforío (pardón Autobus) převeze do Patry (se zastávkou focení Korintského průplavu) A v Patře zase Trajekt.  Poslední s Bohem Řeckým břehům.  Na štěstí jsme si vzali kajutu a tak máme možnost si po předešlém trmácení v klidu odpočinout.

Konec cesty autobusem z Ancony do Prahy nemám zdokumentován, ale přejezd přes Alpy za sněžným pluhem byl nezapomenutelnou tečkou za naší pozdní dovolenou.

 

Lucka

číst dále...