Aktuální články

Alergie na ketoprofen

28.11.2009 kategorie: Příběhy pacientů

V červnu a květnu jsem měl příhodu s Prontoflexem.
Co se odehrálo: pravidelné vracející se bolesti levé achylovky mě přiměly zajít za specialistou ortopedem. Ten mi předepsal Prontoflex a rehabilitaci - vodoléčbu a elektro léčbu. K Prontoflexu jsem byl upozorněn, že je fotosenzitivní, takže jsem to držel zakryté a nechodil s tím na slunko.


Před posledním dnem rehabilitace jsem si vtipně (celou dobu jsem to v průběhu rehabilitace neudělal) Prontoflex nastříkal . Důvodem byla intenzivní práce a následné problémy s achylovkou. V příbalovém letáku ani slovo to tom že v průběhu elektroléčby se to nemá dělat.
Na elektroléčbě jsem měl najednou dvojnásobný proud (ten se nastavuje podle subjektivního dojmu) - to je 54 mA tenzních proudů.
V PA večer začly naskakovat puchýře, za dva dny už to bylo na pohotovost. V PO jsem zašel do rehabilitačního centra ukázat co se děje, tam panika Shocked , že mě popálili. Začali mě ošetřovat na popáleniny.

 
Stav se nelepšil, puchýře se rozšířily z achylovky až do půlky lýtka a začaly naskakovat na břiše a na druhé noze, bolesti v krku, píchání po celém těle.
Doma manželka ve 4 měsíci a dítě 2.5 roku. Panika, že jde o pásový opar, nebo o nějakou žravou baktérii Shocked . Po týdnu neúspěšného ošetřování na chirurgii na popáleniny a pásový opar mě vyslali za specialistou na popáleniny, kde mi obě nohy ošetřovali Flamigelem aby to zklidnili.
Po 4 -týdnech to nakonec ustoupilo.
Jaká byla bazální  příčina ?
Kontaktní alergie vyvolaná intezivním proniknutím (nebo rozpadem) ketoprofenu vlivem tenzních proudů do kůže.
Když jsem aplikoval Prontoflex, dal jsem si ho i na loket a v noci jsem se otřel o břicho a na druhou nohu mi to skáplo a odtud puchýře i na jiné části těla. (no napadlo by Vás to ? Question ).

Jaký je závěr ? Nikdy jsem nebyl na nic alergický. Nikdy by mne nenapadlo co může způsobit spray, který si může volně v lékárně zakoupit i dítě. Následně jsem zjistil, že volně prodejných přípravků s Ketoprofenem je více a některé jsou, díky masivní TV reklamě, velmi rozšířené...

Jsem poučen. Nyní, než aplikuji jakýkoli volně prodejný přípravek, pečlivě prohledám web, zda náhodou neobsahuje potenciální alergeny nebo jinak nebezpečné látky...

 

BoBo

číst dále...

26 komentářů

Jak jsme našli Davídka

08.08.2009 kategorie: Porodní příběhy

Nebudu zde popisovat sáhodlouhý román o tom, jak jsme se s mužem seznámili přes inzerát, já nemohla mít děti a on se právě rozváděl a v péči mu zůstával tehdy 4 letý Péťa.....Zkrátka, najednou jsme byli tři.

Již od začátku našeho vztahu jsme se bavili o osvojení dalšího sourozence pro Péťu. Nejdříve jsme ale museli projít manželovým rozvodem, rokem "svobody" :-) a našim sňatkem. Třičtvrtě roku po naší svatbě jsme konečně zašli na úřad a žádost podali....Tehdy jsme ještě vůbec neměli představu o našem budoucím děťátku, snad jsme si jen představovali ten maličký uzlíček, jak spokojeně vrní a jak si jej konečně užijeme od mala (manžel Péťu vyženil jako dva a půl roku starého špunta).....

Žádost jsme podali v červenci 2007....V říjnu jsme se stěhovali do nově dostavěného domečku za Prahou a práce bylo nad hlavu, takže se stalo, že jsem z pošty vyzvedla pozvánku na přípravný kurz až den před začátkem. Vše jsme zvládli :-) Přeskočím začátky kurzu, které byly příjemné, poučné a člověk se leccos dozvěděl a leccos utřídil. Stále jsme si představovali prcka tak do jednoho roku. Jen jsme nevěděli, jestli to bude kluk nebo holčička. Péťa chtěl jednoznačně bráchu, nejlépe věkově blíž k němu.

Na konci přípravky jsme navštívili kojeňáček. V prvním pokojíčku na nás vykouknul malý droboučký okatý chlapeček, o kterém nám sestřička sdělila, že je právně volný a nikdo jej nechce. Zcela spontánně ze mne vypadlo: " No, možná, že až do teď na své rodiče čekal, ne?"

...2,5 roční chlapeček - Davídek, jak jsme se dozvěděli, měl romskou maminku a neznámého tatínka, což mu zřejmě znesnadnilo umístění... Cestou domů jsme se shodli na tom, že bychom mohli rozšířit své požadavky na prcka na věk dva a půl roku a romské etnikum. Vysadili jsme u práce tátu a dál jsem jela já s Péťou k babičce.

Cestou mi Péťa povídá: " Karolko a kdy bude Davídek můj bratříček?" Zarazilo mne to, ale odpověděla jsem mu, že mi to taky leží v hlavě. Večer přijel domů táta a po chvíli sám od sebe povídá:" No, takovej klučina, jako je Davídek by se mi ale líbil, docela si ho dovedu představit, jako naše dítě...." A tak jsme našli Davídka.

Napsali jsme o svém nápadu do kojeňáčku, kde jsme se setkali s nadšením, problém byl v tom, že se blížily Vánoce a my neměli psychotesty....nic už nešlo uspíšit, muselo se čekat po Vánocích. Byla jsem ale ujištěna, že teď před Vánocemi si Dádu nikdo již nevybere. Ale stalo se. Pár dní před Vánocemi mi zazvonil telefon a dozvěděla jsem se, že Davídek již má vybranou rodinku a jede na Vánoce domů. Tiše jsem to oplakala, Péťa o tom nechtěl ani slyšet, pořád říkal, že si jej třeba nevezmou a šeptal svá přání každý večer do ouška svému kouzelnému skřítkovi.

Začátkem ledna, kdy už jsme byli celá rodina smířeni s tím, že Dáda prostě má jinou rodinu a na nás čeká jiný brouček, mi opět zazvonil telefon a dozvěděla jsem se šokující zprávu, že si Davídka nikdo neodvezl! Vánoce strávil v KÚ a je stále právně volný! Následovalo opravdu perné kolečko s úřady, psycholožkou, opět úřady a čas běžel a Dádu jsme neviděli již dva měsíce.... Musím říci, že paní na magistrátě nám hodně pomohla, paní primářka v KÚ byla velmi ochotná, stejně jako všichni ostatní zúčastnění, bez nichž bychom nyní neměli vedle v pokojíčku to spokojené , naprosto geniální a fantastické děťátko a Péťa by neměl svého vysněného bráchu.

Davídek mi od prvního dne voní jako naše miminko, je to moje štěstíčko, jsem děsně zamilovaná. Dneska je to právě rok, co jsme Davídka poprvé uviděli a čekáme na další telefon, tentokrát to bude sestřička:-)

 

Karolka a adopčáci K+M+P+D+?

číst dále...

9 komentářů

Napište nám svůj příběh....

29.10.2008 kategorie: Napište nám svůj příběh

...svoje zkušenosti a zážitky s porody, nemocemi, úrazy, léčbou, sestrami, lékaři, zdravotnickými zařízeními...Pište historky veselé i smutné, kritické i k zamyšlení. Chvalte ty, kteří si to zaslouží, upozorněte na ty, kteří by se měli zlepšit...


12 komentářů

Druhý lepší než první...

29.10.2008 kategorie: Porodní příběhy

   První porod byl před téměř osmi lety a vzhledem k dřívějším zdravotním komplikacím mi ortoped a neuroložka nařídili sekci.

  Plánovaný den D ale nevyšel, malý se rozhodl narodit dříve, takže po rychlém převozu do nemocnice následovala blesková příprava.

 Bylo něco po šesté ráno, když mi během kontrakcí po dvou minutách dali výplach se slovy držte  - ale  to v této fázi opravdu nelze! Praly jsme se o jedno WC dvě a nutno dodat, že to bylo napínavé! Přitom jsem se vyprázdnila z podoby už doma.

 Během běhání mne velice neurvale vyšetřovala střídavě asistentka a lékařka, kterým měla o sedmé končit služba. Podle toho se chovaly.

 Paní doktorka byla velice nevlídná pravděpodobně díky  obavám, že ještě před koncem služby bude muset na sál, pokud rychle nedorazí smluvený lékař. Po sprše mne odstavily do místnosti, kde bylo umyvadlo a pračka se slovy tady si choďte, než pro Vás přijdeme. To bylo tedy něco, měla jsem silné bolesti, křeče v nohách a byly momenty, kdy bych si i sedla, ale nebylo kde, tak jsem se střídavě chytala té pračky a umyvadla a modlila se.

  Ostatní přeskočím až do momentu, kdy jsem se začala probírat. Probrala mne prudká bolest čerstvě rozřízlého břicha, začala jsem sebou vrtět a pokusila se mluvit - jak mi později spolubydlící řekly, vypadalo to celkem děsivě.  Letěly pro sestru a ta najednou zahučela pryč s výkřikem:  " Analgetika!"

   Další probrání:  manžel u postele, který musel všechny přemluvit, aby ho ke mně pustili.

Přesně si pamatuji  jeho dotaz, jestli mi může chlapečka ukázat a velice neurvalou odpověď „Stejně by to nevnímala!" Malého jsem tedy viděla ve tři odpoledne, kdy už jsem byla opravdu hodně mrzutá. Nutno podotknout, že jsem nebyla ani na JIP a dětský pokoj byl naproti mému! Přisání mi prvně velkoryse sestry povolily v osm hodin večer, více než dvanáct hodin po porodu!

   Kojení by bylo v pohodě, ale odstříkávání mi nikdo nebyl ochoten ukázat, tak jsem s brekem pod sprchou, nyní už na nadstandardu, doslova vymačkávala po kojení co se dalo a byla z toho celá zmožená. Doma jsem se to naučila během dvou minut podle návodu v Betynce!

    Od pátečního porodu do neděle jsem nesměla sníst vůbec nic! Byla jsem totálně zesláblá.

(Po dalším porodu v Podolí jsem směla lehce dietní polévku a piškoty už druhý den!)

   Od třetí noci jsem měla malého u sebe, celé noci křičel, byla jsem opravdu zralá na sesypání, naštěstí se mnou manžel jednu noc přespal  a pomohl mi s malým, abych mohla  trochu vyspat. V dotyčné nemocnici bohužel platilo, chceš-li nadstandard, vychutnej si to do dna.      

    Domů jsem mohla jít po sedmi dnech, ale jelikož jsem odpoledne nebyla během vizity na pokoji , ale na WC nemohl mne  lékař propustit (tak mi to vysvětlila sestřička) a čekala jsem tak do rána dalšího, aby řekli že tedy zítra... Následujícího 6 a ½ roku mě bolelo břicho, jizva otékala... Po vyšetření na chirurgii jsem byla postavena před fakt, že použily šicí materiál, který se nevstřebává a já ho prostě nesnáším, takže mám smůlu.....

 

   Porod druhý byl pravým opakem prvního. 100% personál  porodnice v Podolí mi zpříjemnil i migrénu dva dny po porodu a neustálé obavy o kojení klučíka naprosto odmítajícího být vzhůru.

Sestra měla vždy na starosti konkrétní maminky, které už znala, dětská zase svá miminka, Všichni milí, ochotní, profesionální. Nadstandard nebyl třeba, bylo mi tam fajn! Domů jsem šla ráda, ale nikoli frustrovaná a utahaná. Popisovat detaily by bylo zbytečné, nebylo opravdu nic ze strany porodnice, co by mi znepříjemnilo první dny s druhým synkem. Od příjmu, přes porodní, JIP až po pokoj na šestinedělí....

číst dále...

9 komentářů

Zoubek

29.10.2008 kategorie: Příběhy pacientů

 Stalo se že při běžné kontrole u paní zubařky byl nalezen malinký kaz na jeho zoubku mého tehdy asi 4letého syna. Paní zubařka  kaz náležitě ošetřila. Syn se při zákroku choval vzorně a byl pochválen a odměněn obrázkem, jak to tak u doktorů chodí. Nicméně po nějakém čase začal syna jeho plombovaný zoubek zlobit. Když bylo jasné, že bolest sama neustoupí, navštívili jsme opět paní zubařku. Paní zubařka zoubek odvrtala a syn byl opět vzorným pacientem.

 Po pár dnech, však znovu nastaly problémy a klukovi se vedle zoubku udělal píštěl. Šli jsme tedy opět k paní zubařce. Syn, jako vždy bez protestování usedl do křesla a otevřel pusinku. A v tento moment udělala myslím paní zubařka zásadní profesní chybu, atˇ se na mě zlobí, nebo ne, myslím si to  dodnes. Neboť prohlásila nahlas a rezolutně:"Tak tenhle zoubek musí pryč!!" V ten okamžik začalo pozdvižení. Jindy hodné a trpělivé dítě se proměnilo v nezvladatelného zuřivce. Syn začal křičet a bránit se. Doktorka však byla nekompromisní, přivolala na pomoc sestřičku a začala ubohému dítěti navíc před obličejem mávat (z pohledu dítěte) ohromnou strašidelnou injekcí se slovy :"Neboj! My Tvůj zoubek tady tou injekcí UMRTVÍME a ty ani nic neucítíš!". Dítě tato informace ovšem vůbec neuklidnila, ba naopak kluk začal běsnit ještě víc. V ten okamžik ztratila jindy velmi slušná paní doktorka veškerý glanc a začala na moje dítě křičet cosi o nevychovaném rozmazleném spratkovi. Její slova se ovšem dotkla zase mě a tak jsem na oplátku já začala křičet na paní doktorku něco o jejím trapně neprofesionálním přístupu k dětem a tak podobně. Tak jsme tam tedy všichni tři strašně hystericky křičeli. Určitě taky něco neslušného (jen sestřička byla mám pocit loajálně a profesionálně zticha a pomáhala, aby kluk nedostal tu umrtvovací injekci do oka) Kupodivu se nějak stalo, že během toho křiku a zápasu byl nakonec zoubek přeci jen odstraněn. Ani nevím jak jsem se, za neutuchajícího řevu (nikoli doktorčina, ale synova)  ven z ordinace vypotácela. Jestli jsem se loučila, nebo nikoli  a jestli jsem paní doktorce za zákrok nějak děkovala. Jen si pamatuji, že jsem se zapřísahala, že si najdu jiného dentistu a do téhle ordinace po takovém trapasu již nikdy v životě nevkročím. Vyšli jsme ven. Kluk ale stále řval. Mám pocit, že dokonce přitvrdil. Měli jsme jet domů autobusem do jehož odjezdu zbývala ještě skoro hodina času. Vzala jsem tedy ukrutně řvoucího syna za ručičku a vydala  se  do blízkého obchodu v naději, že ho něčím uplatím, aby přestal řvát. „Chceš zmrzlinku?"  „Néééchcíí!" „Chceš autíčko?" „Néééchcííí" „Chceš kaktus, blikací baterku, jeřáb na dálkové ovládání, stavebnici Lego, vysílačku, hodinky s vodotryskem???"  „Néééé, nechcí!!" Třičtvrtě hodiny vydržel ten zarputilec řvát, aniž bych z něj dostala rozumné slovo. Došli jsme na zastávku.Autobus měl jet asi za 10 minut. „To tě to vážně pořát tak bolí?" Napadlo mě konečně se zeptat. „Nebolííí" zněla odpověd  „TAK PROČ proboha tak řveš??" „Protožes si tam nechala MŮJ zoubéék!" Na přehodnocení situace nebyl čas. Nezbývalo, než okamžitě jednat.  „Jdeme zpátky!".... Štěstí bylo, že zastávka byla poměrně blízko ordinace.  Nechala jsem syna, který během úprku ztichnul, v čekárně a sotva popadaje dech zaklepala na dveře ordinace, předstíraje že veliká cedule"Prosíme neklepat!!", se mě netýká. Vyšla zachmuřená sestřička. Velmi jsem se omlouvala, že vyrušuji a vysvětlila jsem jí o co nám jde. Mlčky ukázala na koš na odpadky v rohu ordinace. Dál už si vzpomínám, jen na ten strašný pocit ponížení, kdy jsem s pohledem  paní doktorky v zádech vnořena do nerezového kyblíku,  vybírala mezi jinými zkrvavenými troskami cizích zubů, ten správný zoubek mého syna. 

 Je tomu již asi 14 let zpátky a kdykoli si na tu situaci vzpomenu, polije mě horko. Nelituji však svého činu! Můj citlivý syn (a žádný rozmazlený spratek!) svíral spokojeně svůj vlastní zoubek upocenou ručičkou u sebe v kapsičce a cestou domu se usmíval. Copak je tak těžké pochopit, jak děsivá může být pro malé dítě představa umrtvené a odtržené části sebe?... Představa vlastního mrtvého zubu opuštěného v koši na odpadky, v nějaké cizí ordinaci,  u nějaké bezcitné paní doktorky?

... A co na tom, že se zoubek během pár dnů stejně doma někam zakutálel? Důležitější přeci je, že můj syn tenkrát poznal, že není sám, jak ten zoubek v koši. Poznal, že na světě existuje někdo, kdo ho pochopí v jakékoli situaci a bude vždy stát při něm!

 

Kalimera

číst dále...

9 komentářů
Fórum zdraví