Nebudu zde popisovat sáhodlouhý román o tom, jak jsme se s mužem seznámili přes inzerát, já nemohla mít děti a on se právě rozváděl a v péči mu zůstával tehdy 4 letý Péťa.....Zkrátka, najednou jsme byli tři.

Již od začátku našeho vztahu jsme se bavili o osvojení dalšího sourozence pro Péťu. Nejdříve jsme ale museli projít manželovým rozvodem, rokem "svobody" :-) a našim sňatkem. Třičtvrtě roku po naší svatbě jsme konečně zašli na úřad a žádost podali....Tehdy jsme ještě vůbec neměli představu o našem budoucím děťátku, snad jsme si jen představovali ten maličký uzlíček, jak spokojeně vrní a jak si jej konečně užijeme od mala (manžel Péťu vyženil jako dva a půl roku starého špunta).....

Žádost jsme podali v červenci 2007....V říjnu jsme se stěhovali do nově dostavěného domečku za Prahou a práce bylo nad hlavu, takže se stalo, že jsem z pošty vyzvedla pozvánku na přípravný kurz až den před začátkem. Vše jsme zvládli :-) Přeskočím začátky kurzu, které byly příjemné, poučné a člověk se leccos dozvěděl a leccos utřídil. Stále jsme si představovali prcka tak do jednoho roku. Jen jsme nevěděli, jestli to bude kluk nebo holčička. Péťa chtěl jednoznačně bráchu, nejlépe věkově blíž k němu.

Na konci přípravky jsme navštívili kojeňáček. V prvním pokojíčku na nás vykouknul malý droboučký okatý chlapeček, o kterém nám sestřička sdělila, že je právně volný a nikdo jej nechce. Zcela spontánně ze mne vypadlo: " No, možná, že až do teď na své rodiče čekal, ne?"

...2,5 roční chlapeček - Davídek, jak jsme se dozvěděli, měl romskou maminku a neznámého tatínka, což mu zřejmě znesnadnilo umístění... Cestou domů jsme se shodli na tom, že bychom mohli rozšířit své požadavky na prcka na věk dva a půl roku a romské etnikum. Vysadili jsme u práce tátu a dál jsem jela já s Péťou k babičce.

Cestou mi Péťa povídá: " Karolko a kdy bude Davídek můj bratříček?" Zarazilo mne to, ale odpověděla jsem mu, že mi to taky leží v hlavě. Večer přijel domů táta a po chvíli sám od sebe povídá:" No, takovej klučina, jako je Davídek by se mi ale líbil, docela si ho dovedu představit, jako naše dítě...." A tak jsme našli Davídka.

Napsali jsme o svém nápadu do kojeňáčku, kde jsme se setkali s nadšením, problém byl v tom, že se blížily Vánoce a my neměli psychotesty....nic už nešlo uspíšit, muselo se čekat po Vánocích. Byla jsem ale ujištěna, že teď před Vánocemi si Dádu nikdo již nevybere. Ale stalo se. Pár dní před Vánocemi mi zazvonil telefon a dozvěděla jsem se, že Davídek již má vybranou rodinku a jede na Vánoce domů. Tiše jsem to oplakala, Péťa o tom nechtěl ani slyšet, pořád říkal, že si jej třeba nevezmou a šeptal svá přání každý večer do ouška svému kouzelnému skřítkovi.

Začátkem ledna, kdy už jsme byli celá rodina smířeni s tím, že Dáda prostě má jinou rodinu a na nás čeká jiný brouček, mi opět zazvonil telefon a dozvěděla jsem se šokující zprávu, že si Davídka nikdo neodvezl! Vánoce strávil v KÚ a je stále právně volný! Následovalo opravdu perné kolečko s úřady, psycholožkou, opět úřady a čas běžel a Dádu jsme neviděli již dva měsíce.... Musím říci, že paní na magistrátě nám hodně pomohla, paní primářka v KÚ byla velmi ochotná, stejně jako všichni ostatní zúčastnění, bez nichž bychom nyní neměli vedle v pokojíčku to spokojené , naprosto geniální a fantastické děťátko a Péťa by neměl svého vysněného bráchu.

Davídek mi od prvního dne voní jako naše miminko, je to moje štěstíčko, jsem děsně zamilovaná. Dneska je to právě rok, co jsme Davídka poprvé uviděli a čekáme na další telefon, tentokrát to bude sestřička:-)

Karolka a adopčáci K+M+P+D+?