Stalo se že při běžné kontrole u paní zubařky byl nalezen malinký kaz na jeho zoubku mého tehdy asi 4letého syna. Paní zubařka  kaz náležitě ošetřila. Syn se při zákroku choval vzorně a byl pochválen a odměněn obrázkem, jak to tak u doktorů chodí. Nicméně po nějakém čase začal syna jeho plombovaný zoubek zlobit. Když bylo jasné, že bolest sama neustoupí, navštívili jsme opět paní zubařku. Paní zubařka zoubek odvrtala a syn byl opět vzorným pacientem.

 Po pár dnech, však znovu nastaly problémy a klukovi se vedle zoubku udělal píštěl. Šli jsme tedy opět k paní zubařce. Syn, jako vždy bez protestování usedl do křesla a otevřel pusinku. A v tento moment udělala myslím paní zubařka zásadní profesní chybu, atˇ se na mě zlobí, nebo ne, myslím si to  dodnes. Neboť prohlásila nahlas a rezolutně:"Tak tenhle zoubek musí pryč!!" V ten okamžik začalo pozdvižení. Jindy hodné a trpělivé dítě se proměnilo v nezvladatelného zuřivce. Syn začal křičet a bránit se. Doktorka však byla nekompromisní, přivolala na pomoc sestřičku a začala ubohému dítěti navíc před obličejem mávat (z pohledu dítěte) ohromnou strašidelnou injekcí se slovy :"Neboj! My Tvůj zoubek tady tou injekcí UMRTVÍME a ty ani nic neucítíš!". Dítě tato informace ovšem vůbec neuklidnila, ba naopak kluk začal běsnit ještě víc. V ten okamžik ztratila jindy velmi slušná paní doktorka veškerý glanc a začala na moje dítě křičet cosi o nevychovaném rozmazleném spratkovi. Její slova se ovšem dotkla zase mě a tak jsem na oplátku já začala křičet na paní doktorku něco o jejím trapně neprofesionálním přístupu k dětem a tak podobně. Tak jsme tam tedy všichni tři strašně hystericky křičeli. Určitě taky něco neslušného (jen sestřička byla mám pocit loajálně a profesionálně zticha a pomáhala, aby kluk nedostal tu umrtvovací injekci do oka) Kupodivu se nějak stalo, že během toho křiku a zápasu byl nakonec zoubek přeci jen odstraněn. Ani nevím jak jsem se, za neutuchajícího řevu (nikoli doktorčina, ale synova)  ven z ordinace vypotácela. Jestli jsem se loučila, nebo nikoli  a jestli jsem paní doktorce za zákrok nějak děkovala. Jen si pamatuji, že jsem se zapřísahala, že si najdu jiného dentistu a do téhle ordinace po takovém trapasu již nikdy v životě nevkročím. Vyšli jsme ven. Kluk ale stále řval. Mám pocit, že dokonce přitvrdil. Měli jsme jet domů autobusem do jehož odjezdu zbývala ještě skoro hodina času. Vzala jsem tedy ukrutně řvoucího syna za ručičku a vydala  se  do blízkého obchodu v naději, že ho něčím uplatím, aby přestal řvát. „Chceš zmrzlinku?"  „Néééchcíí!" „Chceš autíčko?" „Néééchcííí" „Chceš kaktus, blikací baterku, jeřáb na dálkové ovládání, stavebnici Lego, vysílačku, hodinky s vodotryskem???"  „Néééé, nechcí!!" Třičtvrtě hodiny vydržel ten zarputilec řvát, aniž bych z něj dostala rozumné slovo. Došli jsme na zastávku.Autobus měl jet asi za 10 minut. „To tě to vážně pořát tak bolí?" Napadlo mě konečně se zeptat. „Nebolííí" zněla odpověd  „TAK PROČ proboha tak řveš??" „Protožes si tam nechala MŮJ zoubéék!" Na přehodnocení situace nebyl čas. Nezbývalo, než okamžitě jednat.  „Jdeme zpátky!".... Štěstí bylo, že zastávka byla poměrně blízko ordinace.  Nechala jsem syna, který během úprku ztichnul, v čekárně a sotva popadaje dech zaklepala na dveře ordinace, předstíraje že veliká cedule"Prosíme neklepat!!", se mě netýká. Vyšla zachmuřená sestřička. Velmi jsem se omlouvala, že vyrušuji a vysvětlila jsem jí o co nám jde. Mlčky ukázala na koš na odpadky v rohu ordinace. Dál už si vzpomínám, jen na ten strašný pocit ponížení, kdy jsem s pohledem  paní doktorky v zádech vnořena do nerezového kyblíku,  vybírala mezi jinými zkrvavenými troskami cizích zubů, ten správný zoubek mého syna. 

 Je tomu již asi 14 let zpátky a kdykoli si na tu situaci vzpomenu, polije mě horko. Nelituji však svého činu! Můj citlivý syn (a žádný rozmazlený spratek!) svíral spokojeně svůj vlastní zoubek upocenou ručičkou u sebe v kapsičce a cestou domu se usmíval. Copak je tak těžké pochopit, jak děsivá může být pro malé dítě představa umrtvené a odtržené části sebe?... Představa vlastního mrtvého zubu opuštěného v koši na odpadky, v nějaké cizí ordinaci,  u nějaké bezcitné paní doktorky?

... A co na tom, že se zoubek během pár dnů stejně doma někam zakutálel? Důležitější přeci je, že můj syn tenkrát poznal, že není sám, jak ten zoubek v koši. Poznal, že na světě existuje někdo, kdo ho pochopí v jakékoli situaci a bude vždy stát při něm!

Kalimera