Největší změna, která nastala novelou Zákona o péči o zdraví lidu se týká ustanovení vztahujících se k práci se zdravotnickou dokumentací. Dne 1.dubna 2007 se stala účinnou Vyhláška o zdravotnické dokumentaci, která ve spojení se základními ustanoveními zákona č.20/1966 Sb. novelizovaného zákonem č. 111/2007 Sb. účinného od 15.5.2007 poskytuje podrobná pravidla. Jaký zásadní obrat novela zákona a vyhláška způsobily ?

Největší a zásadní obrat, který novela způsobila, je ten, že pacient má právo nahlížet do své zdravotnické dokumentace (dále jen ZD), pořizovat si výpisy, opisy nebo požadovat kopie. Dosud byla na toto téma spousta právních polemik. Dříve měl pacient pouze právo být informován o svém zdravotním stavu, ale v té době převážil výklad právní veřejnosti, že pacient nemá právo nahlížet do své ZD. Nebyl sice dán zákaz, ale ani povinnost.

Musím ale jednu velmi důležitou záležitost dodat. Máme sice právo nahlížet do ZD, ale nesmíme tím získat informace o třetích osobách. Pokud jsou uvedeny skutečnosti o třetích osobách, které jsme osobně nesdělili, nemáme o těchto skutečnostech vědět. Týká se to např. psychiatrie, kde se musí úzce spolupracovat s rodinou a některé informace se podle nutnosti získávají o širším příbuzenstvu. Utajení těchto informací při nahlížení do ZD je velmi problematické, protože je musíme nějak technicky vypreparovat. Podobně postupujeme zejména u ochrany dětí. V případě, že při vyšetření lékař nazná, že došlo k fyzickému nebo psychickému týrání dítěte např.ze strany rodičů, pak má lékař právo tuto část ZD dítěte rodičům k nahlédnutí neposkytnout.

Další okruh se týká vztahu rodiny pacienta a jeho blízkých k ZD. Pacient své nové právo o nahlížení do vlastní ZD může někomu z blízkých dát a sám určí v jakém rozsahu. Rozhoduje, zda o jeho zdravotním stavu může vědět celá rodina nebo jen někdo, nebo nikdo z rodiny a naopak může toto právo stejně tak získat i cizí osoba.

Pokud např. psychicky nemocná osoba není způsobilá právo předat ?

To řeší občanský zákoník a poté, tak jako v ostatních úkonech, ho zastupuje jeho zákonný zástupce. Mohou to být např. rodiče u nezletilých dětí nebo opatrovník.

Připomenu ještě jednu podstatnou věc. Nově se stavíme k názorům dítěte jež sice není ještě zletilé, ale má už s ohledem na svůj věk a vyspělost schopnost vyjadřovat se k zdravotním úkonům, které se ho týkají. Asi se nebudeme ptát 3-letého dítěte, ale úplně běžně bychom se měli ptát staršího, např. 16-letého pacienta a brát jeho stanoviska v úvahu. A zde někdy dochází k rozporům mezi názory rodičů a dětí.

Co ZD dokumentace obsahuje ?

ZD je záznam o pacientovi buď v elektronické nebo papírové podobě, ale i v grafické nebo audiovizuální podobě. Předmětné novele zákona předcházela Vyhláška o zdravotní dokumentaci, která pregnantně stanovuje, co musí ZD obsahovat, aby byla vypovídající. Je to důležité pro další léčbu ve vztahu k pacientovi, ale i pro případné spory. Nestačí napsat o návštěvě u lékaře jednu nic neříkající větu.

Kdo je majitelem ZD ?

To je pěkná otázka, protože každý právník vám odpoví asi něco jiného. Já osobně jsem názoru, že majitelem ZD je ten, kdo ji vytváří, takže konkrétně v našem případě FN Brno. Musíme s ní nakládat způsobem daným zákonem, neseme za ni odpovědnost. Originál musí zůstat ve zdravotnickém zařízení, které ji vytvořilo. Předávání informací dál už se provádí jejím předáváním v kopiích a to tak, aby vždy byly s originálem ověřitelné.

Jak dlouho se ZD uchovává ?

Nová vyhláška o zdravotnické dokumentaci obsahuje přesný popis, která část ZD musí být a po jak dlouhou dobu uložena. Dříve neexistoval právní předpis stanovující dobu pro uchování ZD, ale naštěstí se tradovalo, že má být uchovávána nejméně 100 let od narození člověka. Dnes je pro ústavní péči daná hranice 40 let od poslední hospitalizace. Setkávám se s názorem lékařů, že ne vždy je to doba dostatečná, např. u dětského pacienta by měla být údajně delší. Nicméně vyhláška nebrání delšímu uchovávání, stanoví lhůtu minimální. Je nutné aby byla ZD k dispozici kdykoliv při další léčbě nebo i pro přiznávání invalidních důchodů, při řešení sporů i trestním řízení apod.  Důvodem pro další uchovávání ZD i po smrti pacienta jsou  např.geneticky podmíněné choroby. I v tomto případě může pacient ještě za svého života sdělit, kdo může po smrti do jeho ZD z rodiny nahlížet, což je také součástí novely zákona..

Jak Vy osobně hodnotíte Novelu zákona o zdraví lidu ?

Já si myslím, že právo pacienta nahlížet a disponovat se zdravotnickou  dokumentací je určitě správné. Pokud pacient chce, může mít veškeré informace o svém zdraví. Dostáváme se na právní roveň běžných způsobů ve světě, ale nesmí to zahánět lékaře do kouta, pak se jim bude špatně léčit. Málokdo z nás laiků je schopen porozumět těmto záznamům. Může se stát, že pacient získá informace ve stadiu, kdy není vyšetření ukončené a může, a to ještě v lepším případě, dojít k jeho psychickému rozkolísání. Jestliže pacient zná částečné laboratorní výsledky a pokusí si je  vyložit a část nezná a nezná k tomu další sdělení lékaře, který zjištění posoudí v celém komplexu, může dojít k chybným závěrům. Dále dochází k rozporu, kdy lékař řeší, zda má pacienta léčit, nebo ho má třeba i hodinu a déle poučovat o jeho právech, seznamovat s medicínskými postupy a jejich riziky.

Existuje v tomto případě nějaké ideální řešení ?

Problém je v tom, že zákon neměl na mysli pouze pacientovo právo na ZD za účelem kontroly lékaře, ale že by tím měla začít vzájemná spolupráce. Jenže problém nejen samotných lékařů, ale i společenský, je nedostatek času na vysvětlení pacientova zdravotního stavu a způsoby možné léčby. Zevrubná informace co v ZD je, co záznamy a čísla znamenají, by určitě zlepšily vztah mezi lékařem a pacientem a koneckonců i léčba by byla asi po psychické stránce účinnější. Ale to bohužel zatím neumíme, protože ten čas nemáme.

Musím dodat, že zhoršené komunikaci mezi lékaři a pacienty také nahrávají senzacechtivá media, která mluví jen o právech pacienta, což je informovanost vedená správně, ale já osobně to cítím tak, že je jim to předkládáno trochu štvavě a jednostranně. Nepíše se o další péči o pacienta po sociální stránce nebo o našich lékařích, kteří nezištně pracují v nadacích  a dál pomáhají v začlenění pacientů do běžného života. Ale zkrátka to není tak čtivý a prodejný titulek, jako třeba "Zabil pacienta..." Je zde nevyváženost společnosti ve vnímání práv pacienta ve smyslu "já mám práva a ty jsi lékař, který se musí snažit a mít pozitivní výsledek na mém zdraví za každou cenu".

V rámci své profese se asi setkáváte častěji s lidmi, co si stěžují ?

Jsem na to již nachystaná, ale hlavně musím řešit věci právně, zabývat se tím, zda péče proběhla lege artis - podle zákona. Můžu si myslet po stránce morální, etické a lidské cokoliv, ale musím se od toho ve svých konečných úsudcích oprostit.

Je důležité změnit filozofii myšlení pacientů v přístupu k jejich zdraví, o které se musí sami přednostně starat, je to jejich největší hodnota. Teprve potom nastupuje lékař, který nám chce pomoci.

Komunikace mezi pacientem a lékařem vázne určitě z obou stran, ale někdy stačí k navození dobré atmosféry třeba jen to, když se lékař např. před operačním zákrokem  představí a to trvá jen pár vteřin. Také se  někdy setkáváme většinou u starších osob s až nevhodnou úctou k lékaři, která pacientovi svazuje ruce a on nedokáže o svých potížích otevřeně mluvit....

Bohužel u seniorů to znám zase i z jiné strany, kdy se o ně začnou zajímat jejich příbuzní až v okamžiku, kdy vyvstane nějaký problém a pak řešíme stížnosti typu: vy jste nedali do pořádku maminku aby chodila, kdo se má teď o ní doma starat, když je ležák. Co jste tu udělali špatně a kolik mi za to zaplatíte. Přitom po celou dobu hospitalizace se o ní nezajímali, až když jim situace začne komplikovat život. A není to situace ojedinělá. V mnoha případech se nezajímají, jak rodiči pomoci, ale jak se hojit na nemocnici apod.

Téma zdravotnictví je téma velmi výbušné zejména politicky a o některých nepopulárních opatřeních se informuje velmi opatrně nebo zkresleně.

Změny ve společnosti se projevují i ve zdravotnictví a je problematické je prosadit a také jejich nutnost jednoznačně vysvětlit. My nemůžeme chtít péči na nejvyšší světové úrovni, když finanční prostředky našeho státu na nejvyšší světové úrovni nejsou, to je velmi jednoduché. Přitom naši lékaři jsou na vysoké odborné úrovni. To, že nám zdraží o pár korun máslo překousneme, ale že mě nepřijme lékař, protože nebudu mít zaplacené zdravotní pojištění nebo vedle mě někdo z mých blízkých bez lékařské pomoci trpí, to se pochopitelně chápe hůře, ale i to se ve světě děje. Naše zdravotnictví i se všemi svými chybami, které také bezesporu má, zdaleka ještě těchto „kvalit" nedosahuje. Ale to jsou už další témata, na které dnes prostor není, takže možná příště.

JUDr. Alena Tobiášová