Zánět je přirozenou obrannou reakcí organismu na jakékoliv poškození. Může jít o mechanická pora­nění, popáleniny, jedy, nebo o vlivy virů, baktérií či plísní. Každý zánět je provázen čtyřmi klasickými znaky - zduřením, zarudnutím, přehřátím a bolestí , ke kterým často přistupuje pátý znak - porucha funkce. To všechno jsou projevy, které můžeme zaregistrovat svými smysly. Ve skutečnosti jsou však jen odrazem celé řady procesů, které probíhají na mnohem nižší - buněčné a molekulární úrovni.

Klíčovou roli v zánětlivé reak­ci sehrává endotel (buněčná vrstva vystýlající vnitřek cév, tzv. cévní výstelka), krev­ní destičky, některé druhy bílých krvinek (leukocyty a lymfocyty), systém srážení krve a komplement (skupina krevních bílkovin, které se podílejí na některých imu­nitních reakcích, např. ničení baktérií). Pro co možná nej­lepší výsledek zánětlivého procesu, který má zajistit „obranu a opravu" poškoze­ného místa, je nesmírně dů­ležitá vyváženost a souhra všech složek tohoto složité­ho komplexu.

Ve    vzájemné    komunikaci mezi buňkami pak hrají roz­hodující úlohu speciální sig­nální látky - tzv. cytokiny -, které by bylo možné označit jako jakási „slova buněčné řeči", a dále adhezivní molekuly - „ru­čičky"-, kterými se buňky navzá­jem přichycují.

Co se děje, když zánět začí­ná

Kaskáda dějů zánětlivé reakce je odstartována podrážděním endotelu (aktivací). Speciální lát­ky zprostředkující zánět - tzv. mediátory zánětu - nejprve vyvo­lávají krátkodobé zúžení cév, kdy dochází ke snížení průtoku krve. To izoluje místo zánětu od ostat­ních částí těla. Vzápětí jiné látky vedou k opačné reakci - k rozšíření cév s větším průtokem krve, který zajišťuje urychlený přísun obranných buněk a odplavování odpadových produktů zánětu. Prozánětlivé cytokiny „probou­zejí" buňky ve vnitřní výstelce cév, které na svůj povrch vytlaču­jí adhezivní molekuly - tedy ony „ručičky" -, za něž se pak mohou zachytit bílé krvinky, spěchající k místu zánětu. Tyto bílé krvinky patří k nejúčin­nějším zbraním našeho imunitní­ho systému, a právě díky rozší­ření cév a většímu průtoku krve se mohou rychleji a ve větším množství dostat tam, kde jsou nejvíce zapotřebí.

Sledujme jako jeden z příkladů zá­nětlivé reakce proces hojení rány, tedy poškození, které zasáhlo kůži, případně i některé hlubší vrstvy. Bezprostředně po vzniku poškoze­ní se rána vyplňuje krví a v místě poranění okamžitě začíná proces srážení krve. Krátkodobé zúže­ní cév má zabránit nadměrné­mu úbytku krve z otevřené rány. V místě poranění dochází k aktiva­ci trombocytů (krevních destiček) a k jejich shlukování, což vede k zástavě krvácení. Krevní sraženina přerušuje krvácení, brání pro­sakování tkáňového moku a na kůži vytváří provizorní bariéru proti infekci. U jedinců trpících poruchami srážení krve se hojí poranění pomaleji a hůře. Jako první se do místa poranění stahují další aktéři zánětu - neutrofilní granulocyty. Jde o zvlášt­ní druh bílých krvinek, určených pro obranu organismu proti infekci a při zánětu. Zrnka, která tyto buňky obsahují, slouží k za­bíjení baktérií a k dalším obran­ným funkcím. Jsou tedy zdrojem odolnosti vůči infekci (vizobrázek č.2). V procesu hojení rány je pak hlavní funkcí granulocytů tvor­ba proteolytických enzymů ko-lagenázy, elastázy, katepsinu-G, proteinázy-3 a dalších, které roz­rušují poškozenou tkáň. Do jednoho či dvou dnů se v mís­tě poranění začínají hromadit také tkáňové makrofágy - velké buňky, schopné pohlcovat cizo­rodý materiál. Ty pak mají za úkol odklízet poškozenou tkáň. Přibližně tři dny po po­ranění se původní krev­ní sraženina na povrchu rány postupně mění ve hmotu, obsahující látky důležité pro další průběh zánětu. Nejvýznamnější z nich je kolagen - vlákni­tá bílkovina tvořící základ pojivových tkání. Dochá­zí k obnově epitelu - krycí tkáně, která chrání zevní povrch těla (jako součást kůže) a vystýlá také vnitř­ní povrch dutých orgánů (jako součást sliznice zaží­vacího, močového, pohlav­ního a dýchacího ústrojí). Tento proces vrcholí mezi sedmým a desátým dnem od poranění. Po desátém dnu přibývá kolagenových vláken a dochází k tvorbě jizvy, tedy vazivové tkáně (fibrotizace). Nadměrná fibrotizace rány se může projevit hypertrofickou jiz­vou nebo tvorbou keloidu, tj. tkáně s nadměrným ob­sahem vaziva.

Co nejrychleji, co nejúčinněji

Ideální je, když tento obranný a opravný mechanismus zvlád­ne „útok" a jeho následky co nejrychleji, zánět proběhne jako akutní reakce a bez následků odezní. Pokud jsou však složky, které se na zánětové reakci po­dílejí, oslabeny a útočící mikro­organismy nebo jiné škodliviny se nepodaří úplně odstranit, zá­nět se opakuje nebo přechází do chronické formy. To přináší řadu komplikací a dlouhodobě zatě­žuje organismus. Na druhé straně je neméně ne­bezpečné, jestliže tento původně ochranný mechanismus nadměr­ně zesílí a začne napadat některé vlastní orgány. To je pak příčinou různých autoimunitních one­mocnění (revmatoidní artritida, mnohočetná roztroušená skle­róza aj.). Proto je velice důležité, aby celý složitý systém obranné a opravné zánětové reakce, kte­rého se účastní ještě mnohem více druhů buněk a látek, než jsme v tomto krátkém článku sta­čili popsat, fungoval pokud mož­no bezchybně a aby síla zánětu nepřesáhla intenzitu podnětu, který ho vyvolal. Nezastupitelné místo - a to i na základní, buněčné a molekulár­ní úrovni - patří proteolytickým enzymům, které má každý z nás ve svém těle. Některé z nich obsa­huje také enzymový lék Wobenzym. Dodáním enzymů zvenčí prostřednictvím Wobenzymu tak podpoříme činnost enzymů ve vlastním organismu.