Jak rozlišit pouze aktivní dítě od hyperaktivního? Kdy si mám začít dělat vážné starosti? Možná si podobné otázky kladete i vy, je-li  vaše dítě neposedné a nezvladatelné. Zkuste najít odpověď v dnešním rozhovoru s Mgr. Hanou Jahnovou, dětskou klinickou psycholožkou z FN Brno.

Kde hledat hranice mezi aktivním a hyperaktivním dítětem ?

Na úvod našeho rozhovoru považuji za důležité věnovat pár slov pojmu hyperaktivita. Každý z rodičů i z odborníků, čímž myslím lékaře různých odborností, psychology - dětské klinické či poradenské, si pod tímto pojmem představí trochu něco jiného.

Zdá se mi, že je tento pojem v současné době slovem velmi používaným až nadužívaným. Pro vzájemnou diskusi je nutné si ujednotit co si pod tímto pojmem představujeme, jak vidíme hyperaktivní dítě.

Dítě raného věku je často pouze aktivní a rodiče na to nejsou vždy připraveni. Na očekávání a představě rodičů velmi záleží, protože podle toho se odvíjí, jak případné odchylky od své rodičovské představy dokáží akceptovat.

Dítě raného věku, od 18. měsíce do 42 měsíce, v období tzv. dětského negativismu, se má zlobit, prosazovat, neposlouchat. Často se takové dítě chová tzv.hyperaktivně - nereaguje na zákazy, nerespektuje osobnosti rodičů atd. Pro rodiče je důležité rozumět tomuto období, pochopit vývojové úkoly dítěte. (Viz články v předcházejících číslech tohoto časopisu). Dítě v tomto věku nemusí být hyperaktivní, rodiče to často z jeho chování vysuzují.

Co způsobuje hyperaktivitu, tj. nadměrnou čilost, čipernost, neposednost a neklid dětí?

Hyperaktivita je dána multifaktoriálními příčinami, mohou se uplatňovat genetické faktory, prenatální vlivy (např. nízká porodní hmotnost, infekce matky, teratogeny - alkohol, drogy u matky v těhotenství).  Jen asi u 5% dětí bývá příčinou organické poškození centrálního nervového systému (CNS). Jde o drobná poškození CNS, nebo o zvláštnosti v utváření mozkové tkáně, k němuž došlo v raných vývojových fázích - v období prenatálním, perinatálním (v době porodu) a postnatálním (krátce po porodu), dále se předpokládá určitá biologická podmíněnost.  Jde o příčiny, které mají zdroj v organismu dítěte, nikoli v osobnosti rodičů, ve výchově nebo v prostředí, které dítě obklopuje. Rodiče a výchova však mohou vývoj dítěte velmi ovlivnit.

Souvisí hyperaktivita s lehkou mozkovou dysfunkcí  (LMD) ?

V převážné většině je hyperaktivita součástí celého souboru příznaků zvaného syndrom lehkých mozkových dysfunkcí (LMD).  Tento syndrom zahrnuje celou řadu poruch, které se mohou objevovat kumulovaně, ale případně také ojediněle.

LMD zahrnuje poruchy řeči, poruchy motoriky, tzv. neobratné děti, poruchy percepce (vnímání), specifické poruchy učení a poruchy aktivity.

Odchylky se projeví v průběhu času a někdy až pod určitým tlakem, který je na dítě kladen, takže samotná hyperaktivita se může projevit až v mateřské školce nebo základní škole.

Co vysvětluje zkratka ADHD a souvisí s poruchami aktivity?

Tzv. hyperkinetické poruchy vznikají v raném stádiu vývoje, obvykle v prvních 5 letech života, jsou charakterizovány kombinací nadměrně aktivního, špatně ovládaného chování s výraznou nepozorností a neschopností se soustředit na daný úkol. Tyto rysy chování se objevují ve všech životních situacích (doma, ve škole), jsou trvalé a mohou přetrvávat do dospělého života.

Hyperkinetické děti bývají často nedbalé a impulzivní, mají sklon k úrazům a často se dostávají do disciplinárních nesnází. Spíše kvůli neúmyslným přestupkům než pro úmyslné porušování pravidel. Jejich vztah k dospělým může postrádat společenské zábrany, chybí běžná obezřetnost a ukázněnost.

U chlapců se tyto poruchy objevují několikrát častěji než u dívek. Dívky přesto mohou mít stejně vážné poruchy pozornosti, ale jsou obecně méně rušivé, méně na sebe upozorňují.

Poruchy, které byly uvedeny pod pojmem LMD se v dnešní době specifikují více.

Rodiče se mohou setkat s těmito zkratkami:

ADHD - porucha pozornosti s hyperaktivitou

ADD -  porucha pozornosti bez hyperaktivity (s hypoaktivitou)

VKP - vývojová motorická porucha (tzv. neobratné dítě)

SPU - specifická porucha učení (dyslexie - porucha čtení, dysgrafie - porucha psaní, dyskalkulie - porucha počítání a jiné).

Všechny tyto poruchy mají svoje diagnostické kritéria, způsoby terapie a nápravy.

Kdy by tedy rodiče měli vyhledat pomoc psychologa?

Pokud mají rodiče podezření, že je „něco jinak", měli by zajít k psychologovi. Mohou se objednat k dětskému klinickému psychologovi, který pracuje ve zdravotnickém zařízení a nebo k psychologovi do pedagogicko-psychologické poradny, který pečuje o dětí od 3 let věku.

Někdy stačí tzv. málo k porozumění chování dítěte, např. změna ve stravovacím režimu, v denním či spánkovém režimu, změna přístupu rodičů k dítěti. Rodiče přijmou a pochopí danou situaci, přijmou dítě takové jaké je a dítě se zklidní. Tento postoj a přístup se uplatňuje nejvíce u dětí raného věku.

Mám tři děti a každé se projevovalo úplně jinak. Obzvlášť prostřední dcera byla čilá už v těhotenství a pak až do tří let se podle dnešního pohledu mohla v některých bodech zdát hyperaktivní, přesto určitě tuto diagnózu neměla.

O tom to možná je ... o přijetí vlastního dítěte takové jaké je. Možná  vám to trvalo pár týdnů nebo měsíců, ale přijali jste vaši dceru takovou, jaká je.

Domnívám se, že když jako maminka vnímám, že je dítě aktivnější, měla bych se mu více věnovat, více ho adekvátně věku zaměstnat, přijmout fakt, že jeho větší spontánnost, větší aktivita je jeho přirozeností  a nemělo by mě to obtěžovat. Dítě vycítí, je-li  maminka nespokojená a dává mu, nevědomě, najevo, že ji dítě obtěžuje. A pokud stále rodiče mluví o svém dítěti jako o hyperaktivním, přisoudí mu jakoby značku, ze které vznikne v dítěti pocit: ano, já bych mělo být hyperaktivní.

Pokud dítěti v raném věku stále opakujeme, že zlobí a je zlé, získá pocit, že to tak má být. Tím stálým opakováním to dítě vyhodnotí jako pozornost ke své osobě: ano, budu zlé a maminka mi za to dá pozornost. Rodič by měl dítě co nejvíce chválit a brát ho takové jaké je ...  i když chápu, že  je to někdy těžké.

Chválit vlastní dítě přece není tak těžké ?

Ne často, ale také ne výjimečně se setkávám u rodičů s problémem  přijetí vlastního dítěte. Pokud dítě určitým způsobem vybočuje z obecně platné normy, vyčnívá, někdy až obtěžuje, nejsou na to někteří rodiče připraveni. Chybí jim trpělivost a pokora.

Chválit dítě je naprostá nezbytnost při výchově. Tím, že oceníme každý úspěch, ale i každou projevenou snahu, tím posilujeme sebevědomí dítěte.

Hyperaktivní dítě v těhotenství - dá se předpokládat ?

Těžko říci - záleží na osobnosti matky, otce, na osobnosti a temperamentu nenarozeného dítěte, na prostředí, na životní situaci.  Některé děti se více aktivně projevují již v těhotenství, ale záleží na mamince jak chování dítěte přijímá. Maminku, která má ráda klid, může aktivní plod nějakým způsobem vystrašit, může se domnívat, že dítětem v bříšku není něco v pořádku..

Po porodu může být dítě přirozeně neklidné, viz období tzv. novorozeneckých kolik. Je důležité, aby rodiče chování dítěte rozuměli.

Co předčasně narozené děti ?

V literatuře se udává, že tyto děti jsou zvýšeně neklidné, dráždivé, plačtivé. Dovolím si podotknout, že já tuto zkušenost zcela nemám. Ne každé předčasně narozené dítě musí být v budoucnu hyperaktivní. Některé jsou, většina z nich není. Velmi záleží na přístupu rodičů.

Jak vypadá vyšetření u Vás ?

Přijdou-li  rodiče např.s ročním dítětem, které se narodilo v termínu porodu, pátrám po příčinách údajné hyperaktivity. Zajímají mě důvody lékaře - pediatra, důvody rodičů, nejvíce však získám z projevů samotného dítěte, které pozoruji v konkrétní situaci a třeba i vícekrát.

Velmi důležité je zjistit, jaké má dítě rodinné zázemí, co od dítěte rodiče očekávají, s jakou intenzitou se mu věnují. V rámci tzv. výchovného poradenství mohu rodičům  nabídnout, navrhnout určité změny, např. v denním režimu. Po určité době (6-8 týdnů) se změny zhodnotí a případně vyvodí další postupy.

Shledám-li u dítěte určité projevy hyperaktivity, doporučuji dítě do  péče dětského neurologa, který podle zdravotního stavu a aktuálního nálezu indikuje další případná lékařská vyšetření.

Jiný příklad :

2,5 leté batole, které je podle rodičů údajně hyperaktivní. „Věci, kterých si běžně stejně staré děti nevšimnou, jsou na zemi. Rodiče za dítětem běhají, dítě shodí křesílka a židličky, vytáhne šanony z polic, bere květináče a na všechny prosby a nařízení nedbá." Když si s ním sednu, nabízím cílenou hru, činnost, nevydrží sedět a ani se soustředit. Toto dítě je hyperaktivní.

Naproti tomu pouze aktivní dítě v ordinaci všechno prošmejdí, možná také něco shodí, ale ve chvíli kdy si sedne na židličku ke stolečku, tak se zklidní a  je schopno 20 - 30 minut spolupracovat. Třeba maluje nebo si hraje. Dokáže se zkoncentrovat a pro něco se nadchnout, dokáže dokončit činnost. To hyperaktivní dítě nedokáže.

V literatuře se udávají specifické pokyny a výchovná doporučení pro rodiče hyperaktivních dětí, např.: být trpělivý, chválit, nevyčítat, neukládat dlouhé úkoly, podporovat dítě v čem je šikovné...

Znovu opakuji: ať je dítě více aktivní až hyperaktivní je nejdůležitější pro rodiče přijmout ho. Rodiče by měli vycházet z toho, že dítě je v něčem jiné, že zcela nesplňuje jejich představy, že vybočuje a  že s tím mohou souviset určité  problémy v rodině, ve školce nebo následně ve škole.

Uvedené pokyny by mě coby rodiče asi neuspokojily, ale je nutné je znát a mít je na mysli. Je to velmi těžké být trpělivý a také pokorný.

Děti by měly mít své paní učitelky či pedagogy rády ?

To je důležité, ale když to přeženu, tak děti mají rády i své trýznitele. Ještě důležitější je fakt, aby pečující dospělý měl rád děti, konkrétní dítě. A to i tehdy když vyrušuje, aby ho uměl patřičně zaměstnat a ocenit. Pedagog by mohl např. u hyperaktivního dítěte respektovat fakt, že zadané úkoly zvládne daleko rychleji než ostatní děti, i přesto, že se 4x přihlásí a 3x oběhne třídu, protože je prostě takové.

Působí hyperaktivita na intelekt ?

Primárně poruchy pozornosti a aktivity nemají nic společného s inteligencí dítěte. Přesto sekundárně, díky uvedeným poruchám, nemusí dítě všechny potřebné informace od rodičů a učitelů zaznamenat. A to může být příčinou horších studijních výsledků.

Jak je to s trestáním dětí ? Je to zcela nevhodné ?

Pochvala, odměna a trest jsou ve výchově důležité. Zdůrazňuji, že fyzické tresty v žádném případě nepreferuji a nepropaguji, ale vždy tady byly, jsou  a budou. Ojediněle a výjimečně i jemný pohlavek nebo lehké plácnutí přes zadeček má svoje opodstatnění. Pokud nastane např. životně důležitá situace, dítě se třeba řítí do cesty automobilu, a rodič už poněkolikáté bezvýsledně  vysvětluje, tak v tu chvíli je fyzický trest adekvátní.

Fyzický trest je vlastně o bezmoci a beznaději rodiče, který už neví co dělat, aby se dítěti něco zlého nepřihodilo. Je to vystupňovaný trest a i to by mělo dítě zarazit a upozornit na výjimečnost situace. Někteří rodiče své děti plácnou ve vypjaté situaci a pak je to dodatečně  mrzí, svému dítěti se mohou omluvit a hlavně vysvětlit, proč k plácnutí nebo pohlavku došlo.

Je skupina rodičů, kteří tresty a plácání po zadečku budou více preferovat, nejsou schopni najít hranici, kdy stačí situaci zvládnout jinak nebo kdy stačí uložit malý trest. Je to o emocích a určité agresivitě, kterou každý v sobě máme, ale kterou většina z nás dokáže ovládat.

Dá se hyperaktivita vyléčit ?

Hyperaktivita jako součást určitých poruch se vyléčit  nedá. Pro všechny zúčastněné je třeba se naučit s ní žít a přijmout ji. Je třeba dítěti  naslouchat a vycházet z toho, co si skutečně přeje. Je důležité nalézt hyperaktivnímu dítěti vhodné hry, činnosti,  zájmy  a vycházet vstříc jeho potřebám. Povzbuzovat ho a chválit. Dávat mu hranice a mantinely, které jsou pro dítě přijatelné. Mít realistické očekávání k dítěti.

Hyperaktivní děti žijí mezi námi ...  ať je dítě hyperaktivní, autistické, hendikepované, je vždy potřeba mít na paměti, ať jsem rodič nebo odborník, že dítě by mělo být hlavně šťastné. Dítě nemá uspokojovat představy a nesplněné plány dospělých, ono by mělo jít svou vlastní cestou a být spokojené na své cestě. A tohle si přiznat, pochopit a  žít, může být obtížné.